S lehkostí

24.02.2020

Už od mého dětství bylo jasné, co nás čeká. Zásadní kroky byly naplánovaný. Školka, škola a lukrativní práce, díky které se budeme mít lépe, než se měli naší rodiče. Perfektní plán... Pro rodiče. Pro společenský systém. Pro ostatní. Můj plán... Neplánovat a jen žít... A tak se naše životy staly směsicí mého a jejich pohledu na svět... Dlouhá léta mě učili žít podle plánování. Plánovat budoucnost, řešit minulost. Hodně práce, málo zábavy. Podivné na tom bylo, že i když mi to nedávalo vůbec smysl a můj život začal více postrádat šťastné dny, uvěřila jsem časem jejich pohledu na svět a svůj nejen odsouvala, ale časem úplně vymazala. Můj mozek postupně vytvářel převážně problémy a mé nitro přestalo věřit v zázraky. Vytvořila jsem tolik problémů, že už jsem je ani nestačila řešit. Jen přibývaly nové. Problémy a starosti. Starosti a strachy. Nechci tím říct, že můj život byl nešťastný. Nebyl. Měla jsem kolem sebe spousta lidí, co mě milovali a naštěstí ta optimistická hravá holčička také ráda vykukovala na svět. Když si to tak vezmu, ani jsem nevnímala ten věčný kolotoč strachů jako něco negativního. Bylo to prostě tak. Byla jsem tak naprogramována. A co jsem měla dělat. Život byl přeci takový a člověk nemůže mít vše. To jsem slýchávala často. Ber co je a buď vděčná. Tak dnes vděčná jsem. Jen už né za to co mi říkali. Jsem vděčná, že jsem měla tu možnost poznat svět i z jiné perspektivy. V mém světě se dějí zázraky, vše je možné, vždy mám na výběr a můžu mít vše, po čem toužím. I teď se občas vynoří nějaký starý blok a strach. Rozdíl oproti dřívějšku jen ten, že se už nenechám plně pohltit a vehnat do kouta. Začnu se rozhlížet, jaké mám možnosti. Vše co jsem se naučila, obracím ve svůj prospěch. Už nebojuji, nechávám se unášet proudem. Opakuji unášet, ne stahovat. Věřím, že vesmír je místo, kde každý dostane to, o co si řekne. Jde jen o to, naučit se říkat si... Co mě udělá opravdu šťastným? Říkat si o věci, lidi a zážitky, které chceme a ne nechceme. Jestli cítíte tu nianci mezi tím, jste na radostné cestě. Jestli ne... Také nevadí. Vždy je naděje. Vždy jsou možnosti. Jak se to ještě zlepší? Ptejte se. Buďte otázkou. To je to, co otevírá dveře, které chcete otevřít. Máte strach. Také nevadí. Jednou přijde chvíle, kdy se strach stane vaším spojencem. Jak se strach může stát vaším spojencem? Ptejte se. Stále a dokola. Protože jestli máte žít v nějakém kolotoči, vytvořte si ten, který vždy vytvoří víc. Ptejte se a odpovědi přijdou v podobě šťastného života.

S lehkostí konečně svá Ivana